Miloslav Sviták - Boj v lehkém opevnění 1938
Publikace obsahuje předpisy vydané v létě 1938 generálním štábem čs. armády (Pokyny pro boj a službu v lehkém opevnění a Desatero pro velitele objektu LO, čety, roty, praporu), studii zabývající se otázkou, jakým způsobem bude čs. opevnění dobýváno německými jednotkami (Útok na stálá opevnní - možnosti) a kapitolu popisující skutečný stav opevnění (Hlavní obranné postavení v září 1938 - iluze a realita). Text je doplněn nákresy a schématy.
Pár slov o německé armádě
Mezi veřejností je značně rozšířen názor, jakoby německá armáda v září 1938 představovala nějaký mohutný vojenský kolos, schopný bez problémů rozdrtit Československo. Všechny materiály, které jsem během dlouhých let bádání k této problematice naschromáždil, však hovoří o pravém opaku. Nacistické Německo začalo kvalitně budovat svou armádu až v roce 1935. Celkem dobře byly vycvičeny jen odvodní ročníky 1935-1938. Výcvik u starších ročníků dost pokulhával a byl narychlo prováděn v létě 1938 při manévrech, jimiž Německo tajně mobilizovalo a připravovalo armádu na vpád do Československa. Ani sebelepší manévry však nedokáží během několika týdnů udělat ze špatně vycvičené zálohy dobré vojáky. Záložníci byli koncem září 1938 značně unaveni, toužili po tom jít domů a bojová nálada vládla jen u vojáků prezenční služby. Jednotky byly špatně vystrojené, nedostatečně dotované municí a hladové. Lístkový systém v Německu neumožňoval lepší zásobování potravinami a tak byly útvary, které jedli několik posledních týdnů jen chleba s marmeládou. Zcela zoufalá situace panovala u narychlo vytvořených jednotek, složených z bývalých příslušníků rakouské armády. Ti nejevili nejmenší ochotu jít bojovat proti Československu a některé historické prameny a výpovědi pamětníků dokonce hovoří o tom, že by v případné válce dezertovali na čs. stranu. Němečtí vojáci byli takřka nahnáni do prostorů soustředění a v případě útoku by šli na jistou smrt proti čs. kulometům v opevnění. Když po Mnichovu překročil Wehrmacht hranice a dostal se do míst obývaných českým etnikem, podivovali se lidé nad jeho špatnou ustrojeností a výzbrojí. „Před takovými hadrníky musela ustoupit naše skvělá armáda,“ psalo jedno zpravodajské hlášení o rozhořčení místních obyvatel.
Německo mělo převahu zejména kvantitativní, nikoliv kvalitativní. Šlo především o množství tanků a letadel. Z tankové techniky to byl hlavně typ PzKpfw I a II, ale žádný z nich se nehodil k překračování opevněných postavení. Navíc, při střetu s čs. tanky typu LT 34 a LT 35 neměly velké vyhlídky na úspěch. Ani početní převaha v letectvu by nebyla Německu příliš platná, neboť v říjnu 1938 bylo počasí špatné, s oblačností, která vylučovala jeho větší zásahy. Luftwaffe při tom stále disponovala množstvím starších typů letadel, srovnatelných s československými, a moderní letouny se nacházely převážně ve výcvikových střediscích. Jen v jednom mělo německé vojsko navrch nad čs. armádou – v počtu komunikační techniky, protiletadlových a protitankových zbraní.
Německo tedy nepředstavovalo pro Československo až takovou hrozbu, jak se stále prezentuje a jak je rozšířeno mezi veřejností. Otázkou je, kde se v českém prostředí vůbec vzala glorifikace německé síly? Po odpovědi musíme pátrat již v období Mnichova, kdy prezident Beneš s kapitulačně smýšlejícími politiky hledal argumenty k přijetí diktátu. Když totiž někdo potřebuje uskutečnit určitý cíl, musí mít důvod. A když nemá správné argumenty, vytvoří si je tak, že upraví fakta k obrazu svému – zkreslí situaci. Tím vznikly i pověsti o silné neporazitelné německé armádě a slabé, nedokonalé čs. armádě s nedokončeným opevněním. A argumentem o oprávněnosti mnichovské kapitulace byl na světě… Bohužel, tato zkreslená představa trvá už dlouhých 70 let a pokud s ní sami něco neuděláme, přetrvá zřejmě na věky…
